JXD, Reflex a mindráky

Před několika dny se objevil na stránkách týdeníku Reflex zajímavý článek od neléčeného narkomana Jiřího X. Doležala pod názvem „Být árijskou hvězdou“. Zmíněné veledílo začíná následujícím doznáním.:

Dlouho jsem toužil stát se árijskou hvězdou první velikosti, jejíž každý krok sleduje celá bílá elita národa. Dlouho jsem truchlil, že se mi z rasových důvodů nic podobného nemůže poštěstit. Jak se však nyní ukázalo, stačí jedna návštěva na neonacistické demonstraci a je ze mě hvězda bílých!

Pojďme se trochu blíže podívat na toto individuum. JXD je, jak je všeobecně známo, redaktorem časopisu Reflex. Mezi jeho nejoblíbenější témata patří, kromě propagace marihuany, pravicový extremismus a operační systém Linux. Tyto dvě poslední věci mají společného více, než by se na první pohled mohlo zdát. Pan Doležal se často ve svých článcích rád stylizuje do role psychologa a obviňuje lidi, kteří se mu nelíbí, z různých úchylek, duševních poruch, latentní homosexuality, masochismu a tak dále. Já se zde pokusím naordinovat panu Doležalovi stejnou medicínu.

Nejprve se zastavme u vztahu našeho pacienta k tučňákovi, tedy k operačnímu systému Linux. Pan Jiří začal v jedné etapě svého života jevit zájem o počítačové hackerství, přičemž mu bylo zkušenějším kolegou sděleno, že správný hacker nepoužívá Windows, ale Linux. Jirka se tedy stal nadšeným linuxářem, jeho články oplývaly chválou a spokojeností. Potom ovšem přišlo rozčarování. Jirka totiž zjistil, že na Linux je příliš krátký a nestačí na něj. Ze zatvrzelého linuxáře se stal rázem zapřísáhlý nepřítel tohoto operačního systému. Nenásledovalo žádné přiznání vlastní neschopnosti. Je přeci lehčí svalit vinu na někoho jiného, než si přiznat, že na něco prostě nemám dostatek duševních kapacit.

Ve vztahu pacienta ke hnutí skinheads lze vidět paralelu. Na začátku devadesátých let byl JXD nadšeným stoupencem této subkultury. Zřejmě ho lákalo neomezené chlemtání piva a možnost seberealizace. Jednu dobu měl dokonce v úmyslu, že se stane lokálním vůdcem. Mnozí si dokonce pamatují jeho vystoupení v televizi, kde se nelichotivě vyjadřoval o našich romských spoluobčanech. Potom však přišlo rozčarování. JXD zjistil, že ti hloupí „náckové“ nepochopili jeho genialitu a vůdcovské nadání. Několikrát dostal, lidově řečeno, přes hubu a se skinheadskou kariérou bylo amen, v jeho případě spíše šalom. Zajímavé je, že i v dnešní době, kdy je zarytým nepřítelem „neonacismu“, má Jirka vyholenou hlavu a na levé ruce má vytetovaný nápis runovým písmem. Žid, narkoman a latentní „neonacista“. Takové kombinace je schopen snad jen on. Nebudu zde raději rozebírat, zda je tato kombinace důsledkem nějaké sexuální poruchy,ale řekl bych, že mu urostlí a potetovaní lidé s holými hlavami imponují. Jeho postoj připomíná reakci zhrzené milenky, která se mstí své někdejší lásce.

Podobné kotrmelce má za sebou i týdeník Reflex. V devadesátých letech byl oblíbeným časopisem skinheadů. V květnu roku 1990 byla v Reflexu zveřejněna výzva Daniela Landy a Davida Matáska, ve které se obracejí na své příznivce s prosbou, aby se zdrželi násilností a nenahrávali tím před volbami zbytečně komunistům. O rok později, v létě roku 1991, se pod patronátem časopisu Reflex uskutečnil legendární festival v Bzenci. Záznam je ke stažení zde. Pozorný divák si všimne vlajky Reflexu vlající nad pódiem. Lou Fanánek Hagen, toho času přispěvatel do zmíněného periodika, nám v zeleném bombru a tričku s logem Reflexu sděluje následující: „Orlík je úplně super, druhá deska je mnohem lepší, než první. Je vyjasněná, žádný schovávačky, jako je Álíb agil, je to tam na ostro, cikáni a všichni tyhle ti šmejdi…”

V roce 1993 je Reflex zakoupen společností Ringier. Jelikož je tato společnost v rukou nosatých pánů, tak ani nepřekvapí, že dochází k obratu. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Dnes se Reflex snaží již jen zavděčit štvavými články svým chlebodárcům. Svou minulost nijak nezdůrazňuje. Charaktery JXD a jeho redakce jsou tak ve vzájemné symbióze.